Následovatelé Třetí říše
Představujeme novou rubriku – Zajímavosti ze světa. Dočtete se zde o všem, co se týká světa kolem nás, ale nesouvisí přímo s Bushcraftem či přežitím v přírodě.
Aplikace Googlu nedávno znovu připomněla téma, kterému se dnešní společnost raději vyhýbá; téma koncentračních táborů v Severní Koreji. Je možná příznačné pro média i politiky, že nechtějí příliš mluvit o tom, co se děje v nejhorší diktatuře světa. Uprchlíci přitom podávají informace, jaké by snad mohli přinášet jen ti, kterým se podařilo dostat z nacistických vyhlazovacích táborů. Nevěříme jim? Důkazy podávají často na vlastním zohyzděném těle.
Tábory pro politické vězně, korejsky kwalliso, začaly vznikat již bezprostředně po Korejské válce, která skončila rozdělením poloostrova na jižní část pod americkým vlivem (a tehdy přísným autoritářským režimem) a severní část, kde zvítězil komunismus. A zároveň jistá zvláštní forma teokracie, kdy se místní samozvaní vládci stali zosobněním korejských mytických hrdinů. Zakladatel státu, Kim Ir-sen, neměl v úmyslu nechat „třídní nepřátele“ ve většinové společnosti. On sám je prý autorem slavné koncepce „tří generací pokání“, která se vymyká praktikám Stalina i MaoCe-tunga; nepyká totiž jen sám ideologický provinilec, ale také jeho rodiče a děti.
Táborů původně bylo čtrnáct, rozesetých po těch nejhůře dostupných místech v zemi. Nejčastěji v horách, které jsou vzhledem k severokorejskému klimatu skutečně smrtící. Také proto se podle slov uprchlíků v Koreji říká politickým vězňům „ti, kteří odešli do hor“. Dnes táborů zůstává pět, ovšem nepředstavitelných rozměrů. Celkově je v nich podle odhadů kolem dvou set tisíc vězňů žijících ve zrůdných podmínkách. Z těchto táborů za celou dobu jejich existence utekli pouze tři vězni. Během více než padesáti let. Několik lidí bylo také propuštěno, další zprávy máme od zběhlých dozorců. Oni sami totiž často nechtějí být svědky pekla, které zažívají.
Dostat se do tábora pro politické vězně není v Severní Koreji problém. Možných ideologických provinění je mnoho, od neuvážených slov proti režimu až po nedostatečné truchlení po smrti posledního vůdce. Častým důvodem je také udání od souseda. Pro podezřelého přichází většinou uprostřed noci tajná policie a sebou bere celou jeho rodinu. Neprobíhá žádný soud, dokonce ani loutkový. Pouze výslech a okamžité umístění do tábora. Alespoň některé z nich mají dvě zóny; tzv. revoluční a pak zónu totální kontroly. Zatímco z té první bylo několik málo lidí propuštěno, pokud nezemřeli hlady, druhá je míněna na doživotí. Což většinou neznamená moc dlouho.
Koncentrační tábory bývají celé vesnice obehnané ostnatým drátem, elektrickým plotem a strážními věžemi. Vězni tu bydlí v primitivních chatrčích uplácaných z hlíny a bláta a se střechami z trávy a slámy. Jedna chatrč o zhruba 50 m2 pojme čtyřicet lidí a nemá žádné vytápění. Vzhledem ke kruté zimě, kdy teploty dosahují běžně dvaceti stupňů pod nulou, trpí většina vězňů omrzlinami. Nemá totiž ani žádné teplé oblečení; veškeré oděvy se v táborech dědí po mrtvých předchůdcích a nikdo je nespravuje. Vězni nedostávají boty, ponožky nebo pracovní rukavice. Hygiena neexistuje, protože mýt se není možné a přítomnost parazitů je tak nepředstavitelná. Infekcím napomáhají i záchody, jeden každý pro dvě stě lidí; vězni se utírají suchými listy, pokud jsou k dispozici.
Takové prostředí nahrává prudkému šíření chorob a žádné léky se nepodávají. Vězni se proto uchylují k až magickým praktikám; pro udržení nemocného dítěte naživu se například traduje metoda pomocí chycení těhotné krysy, vyříznutí jejich plodů a upečení. Taková „pochoutka“ se podává dítěti. Pokud autority odhalí, že je některý z vězňů vážně nemocný, je buď rovnou popraven nebo izolován a nechán bez přídělu jídla, aby během krátké doby tak jako tak zemřel.
Mimořádně tvrdé jsou i pracovní podmínky. Vězni vstávají ve čtyři hodiny ráno, o hodinu později musí nastoupit do práce, nejčastěji do dolů nebo textilních a jiných průmyslových závodů, kde běžně dochází k úrazům; také proto se hovoří o tom, že až třicet procent vězňů v táborech je zdeformovaných a mnohým chybí jedna nebo více končetin. Přesto musí pracovat dál, a to do osmi hodin večer, v zimě o hodinu méně. V případě mírnějšího režimu prochází po každé večeři ideologickým školením spočívajícím v přesné memorizaci projevů Kim Ir-sena, u režimu „totální kontroly“ není známo, že by se někdo s ideologickým cvičením obtěžoval; očekává se pouze smrt.
Spolu s hygienou je denním bojem o život každého vězně nedostatek jídla. Příděl dosahuje za celý den stopadesát až maximálně dvěstě gramů spálené kukuřice v případě dětí i dospělých. Příděly navíc neexistují, pouze jejich krácení. Vězni jsou rozdělováni do pracovních skupin zhruba po pěti lidech, kteří za sebe vzájemně nesou zodpovědnost; pokud jeden z nich špatně pracuje, třeba kvůli nemoci, příděly jsou sníženy všem členům skupiny. V každé skupině je také informátor, který posiluje všeobecnou atmosféru strachu a nedůvěry. Nedostatek jídla je vzhledem k mimořádně tvrdé práci tak akutní, že jeden z uprchlíků, ShinDong-hyuk, popisuje, jak každý vězeň nosí hlavu neustále sklopenou hluboko k zemi. To pro případ, kdyby nalezl kousek jídla. Sám byl nepředstavitelně šťastný, když se mu podařilo najít dvě nestrávená zrnka kukuřice v kravských exkrementech. Jiným takovým zázrakem může být nalezení myši nebo červů. Jakékoli jídlo nad příděl je nicméně nelegální a vězně čeká smrt v případě, že se na jejich úlovek přijde; vězni proto jedí to, co najdou, okamžitě, často i s kůží a zaživa. A občas se stávají ještě horší věci. Paní Kimová, bývalá vězeňkyně, na vlastní oči spatřila matku, která ubila k smrti šestnáctiletého syna a pojídala jeho maso. „Bylo totiž běžné, že se lidé zbláznili a z hladu zabíjeli své děti,“ říká.
Běžnou součástí života v táboře je mučení a popravování. Veřejné exekuce probíhají několikrát za rok a musí se jich zúčastnit všichni včetně dětí. Sám Shin, který se v táboře narodil, si vzpomíná na svou první popravu, když mu byly čtyři roky. Vězni bývají mučeni například kvůli svým předkům nebo příbuzným, někdy i zcela bez důvodu z libovůle strážců; třeba když dostatečně rychle nevyhoví „tradici“ dozorců: kleknout na zem, nechat si naplivat do úst a vzápětí spolknout. Následuje bití nebo něco horšího, třeba když vězni spoutají ruce za záda a nohy k sobě a nechají jej několik dní viset ze stropu. K mučení se používá také elektrický proud, plastové pytlíky a nucené trávení vody. Na ženách se dozorci dopouštějí povoleného sexuálního násilí, a pokud otěhotní, jsou přinuceny k potratu či jejich děti vyrůstají jako budoucí otroci v táborech.
Za nejtěžší prohřešky, útěk nebo ukrývání jídla nad příděl, následuje okamžitá smrt. Shinova matka a bratr byli popraveni po nepodařeném pokusu o útěk a on sám jako třináctiletý byl mučen tak, že jeho tělo je do dnešních dnů znetvořené. Byl svědkem šestiletého spolužáka, jenž byl ubit přímo ve „škole“ (děti zhruba do čtrnácti let prochází k práci ještě jakousi permanentní ideologickou výukou) za nenahlášení čtyř zrnek kukuřice. Jeho otec zřejmě také zemřel, to po Shinově útěku. Kim Ir-senova nemilosrdná pravidla neminou žádného člena rodiny.
Zmíněné příklady jsou pouhým zlomkem skutečného obrazu severokorejských koncentračních táborů, o jejichž hrůznosti se dozvídáme jen díky uprchlým a propuštěným vězňům. Je pravděpodobné, že pokud režim jednou padne, dozvíme se ještě mnohem horší věci, podobně jako v případu nacistických vyhlazovacích táborů za Druhé světové války. S ničím jiným totiž „koncentráky“ v Severní Koreji srovnat nejde. Otázkou zůstává, jak dlouho nad tím ještě budeme přivírat oči.
Autor: František Kalenda. Začínající spisovatel a končící student historie na UK, překladatel, vášnivý turista.
Pokud vás zajímá historie, cestování a literatura, staňte se fanoušky na mé oficiální facebookové stránce. Navštivte také autorský web.
Doporučená literatura:
BlaineHarden: Escapefrom Camp 14: OneMan’sRemarkable Odyssey fromNorth Korea to Freedom in theWest; 2012
David Hawk: TheHidden Gulag: TheLives and VoicesofThoseWho Are Sent to theMountains: ExposingCrimesAgainst Humanity in NorthKorea’sVastPrisonSystem; 2012
PŘEČTĚTE SI TAKÉ:
Mlčenlivé věže: Smrt po íránsku
Reality show z Pravěku – 10 000 př.n.l.
Eaten Alive – debakl v přímém přenosu!
Porod v divočině – nová reality show
Když někdo umí vyřezávat
Jeden kmen, jeden příběh – Tábor
Šťastní to lidé – rok v tajze (dokument)
Život v tajze – foto reportáž
Pobyt trampů v lesích je nyní legální
Tippi Degré – Maugli v sukních
Krádeže ropy v Nigerii
Domov uprostřed Aljašky
Leave a Reply to Leszi
Přidejte se k nám na facebooku!
Reklama
Reklama
Nejnovější komentáře
Seznam rubrik
Archivováno Národní knihovnou
“Otázkou zůstává, jak dlouho nad tím ještě budeme přivírat oči.“
To já vím naprosto přesně, dokud se tam nenajde ropa.
Jasně, ty si takovej chytrák, že bys klidně rozpoutal nukleární válku a ani bys při tom nemrk. Radši mysli než něco řekneš.
Asi by sa mala budúca potravinová pomoc podmieniť medzinárodnou kontrolov daných miest. Ja sa len divím, že to tí ľudia znášajú a nevolia radšej zomrieť ako žiť v takom paškvile.
Severní Korea je na delší povídání, než tady pod článkem. Tak jen drobnou poznámku: Strašlivé je, že lidé, kterým se z tohoto pekla podaří uniknout, nemají zdaleka vyhráno. Nejen Čína, poslední spojenec severokorejského režimu, vrací polapené uprchlíky zpět (kde je čeká tvrdý trest a možná smrt). Naposledy letos na podzim vydal devět mladíků uprchlých ze Severu Laos – zpět vstříc pravděpodobné smrti. Odsouzení od OSN je poněkud bezzubou odpovědí laoské vládě.
Zda vést válku proti Severní Koreji ve jménu osvobození jejích obyvatel od režimu je jedna věc.
Ale proč na uprchlíky za hranicemi Číny nečeká záchranná síť spolupracujících humanitárních organizací, která by jim pomohla dostat se bezpečně do Jižní Korey (ani tam je, nevzdělané a nepřipravené na život v modenrní společnosti, nečeká snadná budoucnost, ale aspoň je tam nikdo neumučí k smrti)?
To by jeden blil, čeho jsme jako druh schopni.
Pokud si pamatuji tak Korejci byli dozorci i v Japonských koncentračních táborech za druhé světové právě kvůli mimořádné krutosti. (Goldfinger?)
http://www.ceskapozice.cz/zahranici/svetove-udalosti/co-je-svoboda-pecene-maso-kolik-ho-jen-chces
-když v roce 1945 skončila 2.světová válka a na povrch začaly vyplouvat hrůzná svědectví o nacistických koncentračních táborech, tak vlády a mocní celého světa prohlašovali, že už se nikdy nic podobného nesmí na světě opakovat…..teď je rok 2013 a v severní koreji tato velmi podobná mašinérie koncentračních táborů šlape dál