subscribe: Posts | Comments

Hiró Onoda a jeho soukromá válka

2 comments
Hiró Onoda a jeho soukromá válka

Válečný hrdina nebo šílenec a vrah? Posuďte sami!

Hiró Onoda se narodil 19.3.1922 v městečku Kainan jako páté ze sedmi dětí v poměrně dobře situované rodině. Po školní docházce nastoupil na jaře 1939 na místo obchodního zástupce firmy s barvami a laky Jókó Takadžima v Chan-kchou (dnešní Wu-chan) v Číně.

V obchodě si vedl dobře a slušně vydělával. Koníčky a záliby neměl, jen po práci rád chodil do tančíren za děvčaty a velmi rád také zpíval. Když vypukla válka, Onoda narukoval k 61. pěšímu pluku ve Wakajamě a záhy byl převelen k 218. pěšímu pluku, kde již sloužil jeho bratr Tadao. Po skončení základního výcviku byl Onoda krátce nasazen proti čínským partyzánům v oblasti An-i. Asi si vedl dobře, protože se přihlásil k důstojnickému výcviku a byl přijat do přípravného kursu, po absolvování kterého nastoupil do důstojnické školy v Kurome na ostrově Kjúšú.
Výcvik byl samozřejmě samurajsky tvrdý, ale Onoda obstál a byl s několika nejlepšími spolužáky převelen do Futamaty, kde byl vycvičen pro diverzní boj a zpravodajskou práci v týlu nepřítele.

O Vánocích 1944 se čerstvý podporučík Onoda hlásil na velitelství 14. armády v Manile. Přijal ho Major Taniguči. Protože bitva o Filipíny byla v plném proudu, bez velkého zdržování dostál Onoda tento rozkaz: „Dočasně opouštíme své pozice. Vaše jednotka bude ukrytá v horách, odkud povede záškodnickou činnost. Zakazuji vám spáchat sebevraždu, nebo se vzdát. Možná uběhne několik lét, ale já se pro vás vrátím. Rozkaz mohu zrušit jen já a nikdo jiný“
Onodovu skupinu tvořil desátník Šimada a vojíni Kozuka a Akacu. Tento rozkaz zpečetil jejich osud.
Boje ustaly, válka skončila a spojenecká letadla rozhazovala z letadel letáky s oznámením o jejím konci. Onoda jim nevěřil a tak nastala všední rutina, která trvala dalších 27 let.
Nikdo je nemohl najít, nikdo je nemohl zastavit.
Japonsko se zvedlo z kolen a začalo svoji elektronikou dobývat svět, vyrostly první mrakodrapy, tokijští podnikatelé obchodovali na americké burze. Onoda však stále vedl svoji válku. Jeho lidé převařovali vodu z kaluží, jedli kořínky a bobule. Když pršelo a nemohli se krýt, spali na svých zbraních, aby je ochránili vlastním tělem.

Jednou za měsíc Japonci prováděli záškodnické akce, útočili na armádní auta, pokládali miny. V roce 1950 se vzdál první vojín, právě od něj se na Filipínách dozvěděli, kdo se vlastně skrývá v horách.
Při jedné přestřelce s vojáky v roce 1954 byl zastřelen desátník Šimada (celý incident byl vlastně omyl, vojáci byli na cvičení, což Japonci netušili a začali po nich střílet).
V roce 1959 byl Onoda v Japonsku prohlášen za mrtvého a od té doby má v rodném městečku náhrobek. Mělo se za to, že byl při jedné přestřelce s policií raněn a zahynul v džungli.
To 19. října 1972 byla policie úspěšnější. Při jedné loupeživé výpravě na domorodou zemědělskou usedlost je překvapila a zabila vojína Kozuku. Onoda zůstal sám.

Smrt Kozuky však odstartovala celou řadu událostí. Veřejnost šokoval fakt, že 27 let po válce stále umírají japonští vojáci. V Barmě, Malajsii a Filipínách byly vyhlášeny stovky pátracích akcí, avšak stálo se něco nepředvídatelného. Ani ty nejlepší speciální jednotky nemohli Onodu najít.
A možná by na Lubangu řádil dodnes, nebýt mladého novináře Noriiho Suzukiho. Ten prostudoval Onodův případ a usoudil, že předchozí pokusy ztroskotaly pravě proto, že se ho všichni snažili v džungli najít. Suzuki naopak přišel s nápadem, že Onoda najde jeho. Na přehledném místě si postavil stan, na stožár pověsil japonskou vlajku a čekal, že právě ta vlajka musí Onodu z džungle dostat. Nemýlil se. Onoda skutečně přišel, nechal se dokonce vyfotit a na Suzukiho návrhy, aby s ním odletěl domů mu s neochvějnou logikou vysvětlil, že armáda není holubník, a že ke kapitulaci musí dostat patřičný rozkaz.

Další věci šly rychle. Suzuki odletěl do Japonska a vyhledal majora Tanigučiho (ten po válce změnil jméno, živil se jako knihkupec a v roce 1974 byl už dávno v penzi). Spolu se vrátili na Lubang a nechali Onodovi na domluveném místě vzkaz. Onoda 9.3. přišel na místo, kde Taniguči se Suzukim kempovali, a Tanigučiho poznal. Pak mu Taniguči, oblečený do své staré císařské uniformy nařídil, aby složil zbraně. Onoda poslechl bez řečí a dotazů.

Hiró Onoda ukončil svoji válku 10. března 1974. V té době stále měl svoji uniformu, perfektně fungující pušku, 500 nábojů k ní, několik ručních granátů a samurajskou katanu.
Výsledkem jeho války bylo 130 zabitých a zraněných lidí. Po celou tu dobu úspěšně unikal před policii, armádou a zásahovými jednotkami.

Když o čtyři dny později přistál na letišti v Tokiu, přivítaly ho nejen tisíce nadšených spoluobčanů, ale i jeho rodiče. Po tiskové konferenci byl odvezen do První státní tokijské nemocnice na třítýdenní komplexní vyšetření, které zjistilo, že Onoda je na tom zdravotně líp, než je u mužů jeho věku běžné (bylo mu čerstvě 52 let). Japonská vláda mu vyplatila žold za třicet let služby a vyměřila příslušnou penzi. Z Onody se stal poměrně bohatý muž, který ale nevěděl, co dál. Na život v džungli si příliš zvykl a technický věk konce 20. století – to nebylo nic pro něj. Na doporučení psychologa se odstěhoval ke svému bratrovi Tadaovi, který vlastní zemědělskou usedlost v Brazílii. Později se však vrátil zpět do Japonska a založil školu přežití pro mládež.

Za použití článku autora Destroyman (vojna.net) a informace ze světového tisku.

Rozhovor s Onodou, ve kterém popisuje, jak se mu podařilo přežít – ZDE.

  1. wenca says:

    Jinak v levných knihách se dá pořídit jeho kniha o tom. Snad nebude pro představu vadit odkaz: http://knihy.abz.cz/prodej/moje-tricetileta-valka-1

    Knihu mám doma a doporučuji zakoupit.

  2. admin says:

    Strašně rád se po tom podívám! Díky za tip!

Leave a Reply

Protected by WP Anti Spam