Hiró Onoda – rozhovor
Dnes pro vás máme slíbený překlad rozhovoru s japonským vojákem, který se ukrýval v džungli a odmítal se vzdát i 30 let po 2. světové válce. Jeho příběh najdete ZDE!
- Upřímně moc nechápu, jak je možné 30 let žít v džungli.
Víte, člověk ve svém velkoměstě se příliš vzdálil přírodě. Ve skutečnosti v lese se dá najít úplně vše potřebné k životu. Mnoho rostlin zvyšujících imunitu, hojících rány, sloužících jako antibiotika. Zemřít hlady je také nemožné. Nedůležitější je dodržovat stravovací režim. Například: pokud jíte hodně masa, vaše tělesná teplota roste a pokud pijete kokosové mléko, klesá. Za celou dobu v džungli jsem onemocněl pouze jednou.
Nesmíte také zapomenout na základní hygienu. Dvakrát denně jsem si čistil zuby. Místo kartáčku a pasty jsem používal rozmačkanou palmovou kůru. Když jsem po návratu navštívil zubaře, byl ohromen. Za celých 30 let jsem neměl ani jeden kaz.
- Co je nedůležitější pro přežití v lese?
Rozdělání ohně. Nejdříve jsem zapaloval za pomoci kusu skla prach z nábojů, ale ty jsme museli šetřit, tak jsem se musel naučit získávat oheň třením. Ze začátku to vůbec nešlo, ale postupem času to bylo lepší a lepší. Oheň jsem potřeboval stále – hlavně na převaření vody.
- Když jste kapituloval, odevzdal jste policii 500 nábojů v perfektním stavu. Jak je možné, že vám jich tolik zbylo?
Šetřil jsem. Náboje se používaly pouze na přestřelky s armádou a také při lovu. Občas jsme číhali v lese a snažili se odchytit krávu z vesnického stáda. Zvíře jsme pak zabíjeli jedním výstřelem do hlavy a jen během silného deště, aby vesničané neslyšeli střelbu. Maso jsme sušili na slunci a dělili tak, aby jedna kráva vycházela přesně na 250 dnů. Pušku a náboje jsem regulérně čistil a mazal hovězím tukem. A vůbec, o zbraň jsem se staral jako o vlastní dítě. Omotával hadrem, když byla zima, ukrýval vlastním tělem, když pršelo.
- Co jste ještě jedl kromě hovězího masa?
Vařil jsem kaši z nedozrálých banánů v kokosovém mléce, chytal ryby, za pomoci pastí drobné živočichy, krysy. Párkrát jsme vyrabovali vesnický obchod, brali jsme rýži a konzervy. Když to tak vezmete, v jakémkoli lese není pro člověka nic nebezpečného.
- A co třeba hadi a hmyz?
Když trávíte v džungli roky, tak se stáváte její součásti. A začínáte si uvědomovat, že had nikdy nezaútočí jako první, je daleko víc vystrašený, než vy. To samé třeba pavouci. Oni si nekladou za cíl útočit na lidi. Stačí po nich nešlapat a vše bude v pořádku. Samozřejmě, že ze začátku les člověka hodně děsí, ale pak si na to vše zvyknete. Daleko víc než jedovatých hadů a pavouků jsme se báli lidí. Dokonce i polévku z banánů jsme vařili pouze v noci, aby nebyl vidět kouř.
- Nelitujete toho, že jste strávil nejlepší léta svého života nesmyslnou záškodnickou válkou, i přes to, že Japonsko dávno kapitulovalo?
Pochopte, v japonské armádě není zvykem komentovat rozkazy. Bylo mi řečeno: „Musíš tady zůstat do té doby, než se pro tebe vrátím. Tento rozkaz mohu zrušit pouze já!“ Jsem voják a plnil jsem rozkaz, co je na tom zvláštního? Tvrzení, že moje válka byla nesmyslná, mě uráží. Bojoval jsem, aby moje země kvetla a prosperovala. Když jsem se vrátil do Tokia, našel jsem ji přesně takovou. Byla mocná a bohatá. A to mě zahřálo u srdce.
Co se týká mé války: Nemohl jsem vědět, že Japonsko kapitulovalo. To by mě ani ve snu nenapadlo! Celou dobu, co jsme bojovali, jsme byli přesvědčeni o tom, že válka stále pokračuje.
- Shazovali vám přece z letadel noviny, abyste se o tom přesvědčili.
Moderní tiskařské stroje mohou vytisknout cokoli, co bude potřebovat armáda. Myslel jsem, že ty noviny jsou falešné, že je vyrobili nepřátelé jen proto, aby nás vytáhli z džungle. Poslední dva roky z letadel shazovali také dopisy mých blízkých v Japonsku, kteří mě prosili o kapitulaci. Poznal jsem rukopis, ale myslel jsem si, že jsou v zajetí Američanů a píší je z donucení.
- Během třiceti let jste bojoval v džungli proti celé armádě. Posílali na vás armádu, zásahové jednotky, vrtulníky. To je jak z hollywoodského filmu! Nemáte dojem, že jste superman?
Ne. Bojovat proti záškodníkům je velmi těžké. Pokud se cítíš v lese jako ryba ve vodě, tvůj nepřítel nemá šanci. Například já moc dobře vím, že každá část lesa vyžaduje speciální maskování. Někde to je suché listí, někde naopak čerstvé. Filipínští vojáci o takových detailech neměli ponětí.
- Co jste v lese nejvíce postrádal?
Těžko říct… Asi mýdlo. Pral a koupal jsem se v řece a jako saponát mi skvěle sloužil popel z ohniště. Ale stále jsem měl touhu se namydlit.
Také mi hodně chyběla jehla a nitě. Moje uniforma se začala rozpadat. Vyrobil jsem sice jehlu z úlomku ostnatého drátu a niť z palmového vlákna, ale nebylo to ono.
- Jak jste nesl návrat do Japonska?
Velmi těžce. Z jedné doby jsem se během okamžiku teleportoval do jiné – ženy, mrakodrapy, nepochopitelná hudba, reklamy. Pořad jsem čekal, že se zhroutím. Všechno kolem bylo příliš snadné. Čistá voda tekla z kohoutku, jídlo se prodávalo na každém rohu. Nemohl jsem spát v posteli, pořád si lehal raději na zem. Na doporučení psychiatra jsem odjel do Brazílie, kde jsem choval krávy na farmě. Až po uplynutí nějaké doby jsem byl schopen se vrátit domů. Ale i teď tři měsíce ročně trávím v horách, kde mám vlastní školu přežití.
- Řekněte, kdyby major Taniguči neodvolal svůj rozkaz, bojoval byste stále dál?
Ano.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ:
Medvěd napadl skupinu turistů!
Medvěd VS auto
Deník Anny Gureevé: Dopisy z pekla – 1
Nadav Ben Yehuda – izraelský hrdina
Dick Proenneke – 35 let o samotě na Aljašce
Ed Wardle – Sám v divočině
Tábor hrůzy!
Viktor Borisov – KDO SE NACHYTAL? :)
Výbuch Svaté Heleny – USA
Xavier Rosset: 300 dnů na pustém ostrově
Neskutečný příběh Arona Ralstona
Máte-li špatný pocit, dejte na intuici!
Leave a Reply to Petr
Přidejte se k nám na facebooku!
Reklama
Reklama
Nejnovější komentáře
Seznam rubrik
Archivováno Národní knihovnou
Toto je naprosto fascinující příběh. Věrnost, čest a smysl pro povinnost. Kdyby byli všichni lidé takto zásadoví, svět by byl lepší. Ať žije Hiró Onoda!
tak tomu se říká oddanost a profesionalita…
Hiro je moj hero ! Fascinujúce..
Kdyby byli všichni lidé takto poslušní rozkazů, světová politika by byla systémem fašistických či jiných diktátorských režimů typu KLDR. Divočina je svoboda, a svoboda se neslučuje s bezmyšlenkovitým a bezvýhradným respektem k nějakému führerovi.
Zářný příklad toho když je někdo retardovaný a zaslepeně plní svěřené úkoly. Právě takový vymaštěnce armáda potřebuje, ale tenhle to dotáhl nejdál. Většího blba by asi hledali těžko.
Proč ho urážíte ? Poslušnost a oddanost jsou součástí japonské kultury. Dále, kdyby byl „vymaštěný“, tak nepřežije ani měsíc. Poněkud Vám uniká způsob uvažování japonských vojáků ve třicátých letech. Povinnost, čest a sebeobětování byly základem jejich mentality.
Váš komentář je hodný retardovaného vymaštěnce, divím se, že vůbec dokážete přežít i v moderní společnosti. Asi jste nebyl nikdy na vojně, kolik je Vám let? Proto nemůžete nikdy pochopit co je rozkaz a hlavně jejich kultura je zcela jiná, ne jako naše a Vy jste bohužel té naší kultury zkažený příklad. Raději zapomeňte na tyto stránky, Vy si nezasloužíte přežít, ani se raději nerozmnožujte, díky za celé lidstvo