Deník Anny Gureevé: Dopisy z pekla – 1
Tento text v žádném případě NENÍ URČEN PRO DĚTÍ DO 18 LET, těhotné, kojící matky, lidi s narušenou či slabou psychikou, pacifisty a vegetariány. Myslím to zcela vážně. K tomuto překladu jsem se nutil rok a i nyní dělám vše, abych v něm nemusel pokračovat. Osobně tento text považuji za to nejhorší, co jsem v oblasti přežití vůbec viděl/slyšel/četl a z duše ho nesnáším. VL
Celý příběh se odehrál v roce 1942 v horách Pamír, ve výšce 4400 metrů, v podmínkách, které by stěží vydržel i fyzicky odolný dospělý muž. Nedostatek kyslíku, teplota kolem -30C°, husté sněžení. Nikdo z účastníků této tragedie již nežije a vše by bylo dávno zapomenuto, kdyby se nenašly dokumenty z trestního řízení, vedeného NKVD autonomní oblasti Gorno-Badachšanskaja (Tádžikistán). A také deník cestující Anny Gureevé, který byl mezi důkazním materiálem. Jedná se původní palubní deník, vedený pilotem Knjažničenko V.V., v jehož psaní Anna pokračovala. Tento článek vydal časopis Soveršenno sekretno (přísně tajné) v roce 1997.
(Pravopis a stylistiku se pokusím zachovat. Dělám to proto, že se jedná o dokument a názornou úkázku toho, jak se vlivem extrémního ochlazení, hladovění a dalších faktorů mění lidské myšlení. Dětské dopisy obsahují gramatické chyby, které se pokusím co nejvěrněji napodobit i v českém překladu. Poznámky autora článku, Olega Blockého, budou vyznačeny iniciály O.B. a psány kurzívou. VL)
Z deníku nalezeného v letadle:
Sled událostí:
16. února 1942 ve 13:00 let ze Stalinabadu do Horogu. Letadlo L-3316, letec Knjažničenko Vasilij Vasiljevič. Cestující:
1) Velitel pamírské jednotky pohraničníků Maslovskij Andrej Evdokimovič.
2) Vichrov Michail – kapitán jednotky NKVD.
3) Žukovskij – NKVD tadžikské socialistické republiky.
4) Gureeva Anna A. – se dvěma dětmi. Starší syn Saša (z prvního manželství, 10 let – O.B.) a Valerijem (kojenec do jednoho roku – O.B) – manželka horogského velitele letiště.
Celkem 7 lidí.
Kolem 14:00 v oblasti Fajzabada (ordžonikidzeabadská oblast) se objevila porucha na levé lyži. Knjažničenko se rozhodl nejdříve vrátit se zpět na letiště, avšak po 15km se rozsvítilo kontrolní světlo a tak bylo rozhodnuto pokračovat v původní cestě.
Kolem 15:00 při příletu k vratům Kala-j-Vamar se zjistilo, že vrata jsou uzavřena. (hory tam jsou natolik vysoké, že letadla musí letět mezi nimi. Podobné skalní útvary se označují jako vrata. Zavřená mohly být z více důvodů – mlha, mraky, vichřice, cokoli. – O.B.)
Knjažničenko se rozhodl letět vpravo od vrat, v místě, kde jsou hory o něco nižší a vystoupal proto do výšky 3900-4000 metrů. Při překonávání skal však letadlo prudce kleslo dolu, lyže se o něco zachytily, letadlo ztratilo kontrolu a skončilo ve sněžné závěji.
Letadlo bylo zdemolováno, pohromadě zůstal pouze trup letadla s levou částí křídla. Pilot a cestující přežili s drobnými poraněními.
Kolem 17:00 Knjažničenko a Vichrov vydali se hledat průchod k oblasti Pjanž, avšak za hodinu se vrátili bez úspěchu.
17. února
Kolem 14:00 po levě straně od nás, ve vzdálenosti cca 10km proletělo letadlo směrem na Pjanž. Nás si pravděpodobně nevšiml, kolem nekroužil.
Knjažničenko a Vichrov, vzhledem k tomu, že se cítili lépe, než ostatní, opakovali svůj pochod ve snaze najít průchod k civilizaci, avšak narazili na hlubokou průrvu a vrátili se zpět. (Letadlo spadlo na okraj ledovce, který se opravdu nachází na okraji hluboké propasti. – O.B.)
V letadle se našlo:
Máslo – 600gramů
Salám – 1000gramů
Sýr – 1200gramů
Krabí konzerva – jedna plechovka
Vodka „Arak“ – 3×0,5litrů
Stravovali se jednou denně, vždy po troše od všeho. Voda chyběla, až do 19. Února konzumovali sníh. (Sníh ani led v horách nezaženou žízeň. Je velký rozdíl v tom, zda jíte sníh, nebo pijete vodu. – O.B.)
19. února
Po skromné snídani a nehledě na špatné počasí Knjažničenko a Vichrov zdolávají 6km dlouhou cestu k propasti a zjišťují, že průchod není možný. Vrací se zpět značně vyčerpaní, sníh dosahuje úrovně hrudníku, výška 3.900m. (Zde se pilot mýlí, ve skutečnosti byli o dalších 500 metrů výše. – O.B.). Ostatní zůstávali v letadle.
20. února
Knjažničenko, Žukovskij a Vichrov v 8:30 ráno se vydali hledat průchod k Pjanži a během zdolání průsmyku nedaleko místa havárie Žukovskij spadl spolu s velkou masou sněhu a kamení cca 1000m dolů. Silně pohmoždil pravé koleno, avšak k letadlu, dorazil bez pomoci. Koleno bylo obvázáno.
Knjažničenko a Vichrov se také vrátili k letadlu, napili se vody, zahráli si několikrát dětské Domino a následně se začali připravovat na další bezesnou noc. Všichni seděli pohromadě ve čtyřmístném kupé, občas vycházeli ven a jedli sníh.
21. února
Knjažničenko a Vichrov znovu zkoušeli hledat cestu k Pjanžu, ale při zdolání 150m stoupání se vrátili zpět k letadlu. Gureeva ohřála cca 1,5 sklenice vody pro každého. Zahráli si Domino a začali ohřívat vodu k večeři. Začínají je opouštět síly. V 19 hodin se začali znovu připravovat na krutou noc…
22. února
Celý den proseděli v trupu letadla. Nedálo se vylézt ven, silná vichřice dvakrát naprosto zanášela vstup do letadla. Vodu vzhledem ke špatnému počasí neohřívali, každý snědl hrst sněhu a stačilo.
Ve 20:21 všichni vyběhli ven. Někomu se zdály tři výstřely. Vystřelil jsem třikrát také, ale bez odezvy. (Tento řádek napsal Knjažničenko. S nápadem vést deník přišel on. Informace zapisovala Anna. Následně se z toho stal její osobní deník. – O.B.)
23. února
Od rána je dobré počasí, k… doufáme, že nás naleznou a přivezou… teplé věci.
V 7:00 zemřel nejmladší člen posádky Valerij Gureev.
24. výročí RKKA (pracovně-dělnická rudá armáda – poznámka VL) oslavujeme střelbou z TT. Já a Vichrov střílíme na terč číslo 5, vzdálenost 25m, náboj 3.
Já jsem měl 21 bodů, Vichrov 23.
Během snídaně se snědly zbylé 150g sýru a 20g másla, potraviny téměř došly.
V 9:00 a kolem desáté jsme slyšeli dvě série výstřelů. Došel jsem k závěru, že to střílí na počest svátku pohraniční stráž. A o to víc nás mrzelo, že skoro doma, nějakých 12-13km od hranic musíme umírat tak hloupě. Všem se vybavilo, že nás hledají jen tak naoko, nebo dokonce vůbec.
Během krátké porady jsme se rozhodli, že ti, kdo jsou schopní chodit, vydají se 24. Února naposledy k Pjanžu a buďto naleznou průchod, nebo zemřou cestou. (Rozhodlo se, že půjdou velice vyčerpaní Maslovskij, Vichrov, Knjažničenko a Žukovskij. – O.B.)
Vsuvka: Osobní dopisy Anny a Alexandra Gureevých.
18. března 1942.
Ahoj táto a Volodjo posílám vřelé pozdravy Gureev Táto my s máma už hladovíme celý měsíc a snědli Valerije
Táto proč jsi nemoh opustit letiště a hledat nás. Zdravím Kolju a Vitju a tetu Varju posílám vřelé pozdravy a přeji všechna neilepšý. Babičko vymodli u boha aby nás vlahly z tohoto brlohu. Přeji vám všecko nejlepší. Už není co výc psát Nashledanou.
Mému manželovi Gureevovi.
Sbohem můj příteli už se nepotkáme… Váňo, milý, sedíme tu už měsíc a pomoc stále nepřichází. Valerij nám zemřel 24. února, v 7hodin ráno. 28. února Maslovskij, Knjažničenko, Vichrov a Žukovskij se vydali hledat vesnici, doufali jsme, že se jim to povede. Říkali, že hned jako dorazí, pošlou sem pomoc. Váňo, pokud se zachránili, vyřiď ode mne, že jsou to bastardi, určitě sem nikoho neposlali, já jsem jim to říkala, říkala jsem, vy se zachráníte a na nás zapomenete.
Váňo, jsme je vyprovodili a měli se Sašou hrozný hlad, rozhodli se jist Valerije. 17. března už nám dochází… Mozek necháváme v zásobě, budeme jíst po částech, třeba to stačí do konce měsíce, třeba nás dokonce i zachrání, chceme žít.
Originály dopisů byly odebrány Ivanovi Gureevovi pracovníkem DTO NKVD soudruhem Petrovym a přiřazeny ke spisu.
Ověřeno: Zástupce NKVD GBAO Tadžikské SSR, podporučík státní bezpečnosti Ryžonkov.
Tady bych chtěl udělat tečku a rozdělit tak článek na dvě části. Jednak proto, že nechci zveřejňovat v jednom kuse 10A4 textu a jednak proto, že tímto vám dávám možnost zastavit se a vynechat druhou část, která bude zveřejněna během jednoho-dvou dnů. Tam opravdu není nic příjemného. Za případné moje chyby a překlepy se omlouvám, text po sobě přečtu ráno. VL.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ:
50 dní na moři
Přežil 14 měsíců uprostřed oceánu
Eaten Alive – debakl v přímém přenosu!
Pobyt trampů v lesích je nyní legální
Britský novinář umrzl v rozpadlé budově
Tippi Degré – Maugli v sukních
Boj s levhartem v Indii
Potopení rybářského trauleru – videa z místa události
Nadav Ben Yehuda – izraelský hrdina
Michael Fomenko – novodobý Tarzan
Noční cyklo radovánky, aneb zimní koupel
Ho Van Lang – 40 let skrývání před civilizací
Leave a Reply to admin
Přidejte se k nám na facebooku!
Reklama
Reklama
Nejnovější komentáře
Seznam rubrik
Archivováno Národní knihovnou
Něco takového se opravdu nečte každý den
Není to pěkné ale co by člověk pro přežití neudělal
Někdo to vzdává vesměs hned.
A jak to nakonec ve skutečnosti dopadlo?
To bude podrobně popsané ve druhé části.
Docela drsnej horor, dokud si člověk neuvědomý že to je skutečnost
No tak hlavně, aby si uvědomil gramatiku svého rodného jazyka…
Dělá co nejvěrnější překlad a zmiňuje, že záměrně s chybami, podle originálu. Proto je tato reakce úplně mimo …
To nebylo na mě, ale na Petra, pokud to dobře chápu.
No dost sila. Asi nejsilnější mi přijde ta suchost oznámeni „Rozhodli jsme se jíst Valerie.“
Páni . . . fuck . . . no moc díky za překlad. Tohle člověku něco dá . . .